Tak jako vloni se i letos letiště v Addis Abebě, kde přestupujeme, hemžilo postavami zabalenými od hlavy až k patě v bílých kombinézách. Připomínaly astronauty z Hollywoodu. Jsou to čínští obchodníci a dělníci, kteří i během pandemie koronaviru bezpečně pokračují v dobývání přírodního bohatství afrického kontinentu. Jakmile jsme dorazili do Brazzaville, hlavního města Konga, všichni ti bakelitoví strašáci zmizeli. Ale stop po jejich přítomnosti bylo všude plno. Podél silnice z Brazzaville na sever Konga přibývají každým rokem další nová staveniště a dělnické osady se zdmi posetými čínskými nápisy. Novými dominantami krajiny se stávají obrovské továrny, popsané stejnými piktogramy. V téhle části Konga to tolik nevadí, zdejší savana je prázdná, už dávno zdevastovaná vypalováním a lovem zvěře. Ale odkud se berou všechny suroviny, které se v nových závodech zpracovávají, to už je jiná otázka.
Známky pandemie se během cesty rychle vytrácely. V hlavním městě Brazzaville jsme ještě potkávali Afričany v rouškách. Měli je většinou nasazené většinou na bradě nebo na krku, zhruba v místech, kde by mohly být rudimentární žábry. Ale po pár hodinách cesty autem na sever už byly brady všech vesničanů nechráněné. Ještě vloni museli mít všichni cestující respirátory nasazené na pravidelných četnických kontrolách podél silnice, ale teď už nám kontrolor, sám bez roušky, většinou jen zvednul závoru a zamával. Těžko si dovedu představit, jaký kolaps by to byl, pokud by vnitrozemí Konga trvalo na protiepidemiologických opatřeních mezi vším tím ostatním sociálním a ekonomickým chaosem, který tu i bez pandemie vládne. A o to víc si pak uvědomíte, jak velké je riziko přenosu podobných chorob z lidí na šimpanze a gorily v lesích, do kterých se lidská sídla zakusují.
Dál na sever devastovaná savana poměrně rychle přechází v celkem pěkný, i když spíš sekundární prales. Projíždíme podél hranic Národního Parku Odzala, ale prales pokračuje i dál na sever. To, že už nejde o chráněné území, se dalo docela dobře poznat podle nových širokých dřevařských cest, které prales protínají kolmo na hlavní silnici a které tu stačily vzniknout za pouhý půlrok od naší minulé cesty. Těžbu dřeva v této části světa pandemie nijak neochromila. Některé náklaďáky, které míjíme v protisměru, jsou naložené třemi, dvěma, nebo i jen jediným kusem kmene. Několikrát jsem si říkal, jestli jsem vůbec kdy v životě tak obrovský strom viděl jinak než naložený na některém z těch aut.
V Ouessu, největším městě na severu Konga, už vidíme i zvířata. Malí kluci na ulici nám nabídli nejen maso antilop chocholatek, ale i svázaného krokodýla, kterého museli trochu potrápit, aby se začal hýbat a prokázal tak, že ještě žije. Ouesso bylo a je centrem obchodu s ohroženými zvířaty, včetně třeba i masa lidoopů. Jen už to není tak očividné, protože kontroly a razie vedly k tomu, že se dnes chráněné druhý prodávají většinou pod pultem.
Další den pokračujeme po silnici, kterou tu Číňané vybudovali, do posledního městečka na naší cestě, Sembe. Na základně WWF vyzvedáváme zbytek našeho vybavení i naše průvodce. Stanici tvoří betonové modulové domky, jeden jako druhý, očividně sestavené tak rychle, že například okenice zůstaly zabalené ve folii popsané čínskými znaky. Vybudovali je dělníci, kteří tu pracovali na stavbě silnice. Poté, co silnice postoupila hlouběji do pralesa, přesunula se za ni i celá dělnická kolonie a uvolněný kemp obsadili ochranáři. Ještě vloni ho se stavaři v podivné harmonii sdíleli. Ze zadních bungalovů vyráželi rangeři chránit prales, zatímco u těch předních právě nasedali černí dělníci pod velením čínských manažerů do těžkých strojů, aby mohli kácet a buldozerovat. Teď už ale v Semebe bydlí jen rangeři, zatímco budovatelská kolonie proráží cestu pralesem dál na západ směrem k hranicím Gabonu.
Nazítří opouštíme asfaltovou silnici a dál jedeme po prašné cestě, kterou právě rozšiřuje jiná dřevařská firma, aby i tady mohla začít s těžbou a svážením obrovských kmenů z odlehlejších částí pralesa. Stromy, které ležely skácené podél cesty ještě vloni, už letos zmizely, jako by tu ani nikdy nebyly. Až o několik kilometrů dál na sever, kde se právě rozšiřuje další úsek cesty, leží podél ní nové obrovské stromy, které tu překážely. Co pár kilometrů míjíme bantuské vesničky s obdélníkovými domy se stěnami spletenými z dřevěných prutů a vyzděnými blátem. Ale tu a tam se objeví i menší osada s polokulovými stavbami, které připomínají miniaturní iglú, postavené z listí. Tady žijí Baka, místní Pygmejové. V jedné z jejich osad jsme zastavili, Pygmejové právě opékali uloveného luskouna a zdálo se, že jsou všichni na mol. To je normální, Baka, kteří se namísto kočovného života sestěhovali do blízkosti silnic, kde přežívají, jsou nejspíš opilí po většinu času.
Zbývá už jen poslední vesnice na naší cestě, Ngbala, poslední nocleh pod střechou, a další den už nastupujeme do pirogy, která nás odváží proti proudu řeky Dja. Ještě míjíme pár malých rybářských osad, ale nakonec už je kolem opravu jen primární deštný prales. Pátou noc cesty už s lodí kempujeme na oblázkové pláži na jednom z ostrůvků, obklopení nerušenou džunglí, ze které hlasitě volají stromoví damani. Ráno je nahrazuje pronikavý křik ibisů hagedašů. Přes řeku přeletují turakové a zoborožci, ve větvích vidíme kočkodany, na vrcholcích stromů sedají orlí jasnohlasí a supi palmoví. Z lodi vyhlížíme varany a krokodýly. Pokaždé si říkáme, jestli už to nebude naše poslední cesta do těchto míst. Širokou nivu řeky má zaplavit přehrada. Její stavba se ale prozatím odkládá, a tak podél obou břehů ještě stále vidíme jen zdánlivě nekonečnou divočinu.