Při jednom takovém večerním poslechu, za soumraku, se z hloubky mangrovové bažiny začaly ozývat hlasité, skoro až hřmějící skřeky, které jsme já ani lodník Darman nikdy neslyšeli. Já je přisuzoval nějaké obzvláště vyhrocené potyčce mezi samci makaků jávských a schválně jsem nechal zastavit loď a čekal, jestli se to zvíře neobjeví. Darman dobře věděl, že je marné protestovat, že teď určitě nebudeme prchat do bezpečí, a tak jen zatnul zuby, seděl tiše jako pěna a doufal, že se to zvíře co nejdřív vzdálí.
Jindy jsme zas s lodí nocovali v horním toku jiné z řek, v místech, kde se nad vodou z obou stran zavírají dlouhé listy palem nypa, pod kterými spíte jakoby v tunelu. Z plánu přespat zrovna tady jsme byli já i Darman trochu nervózní. Já jsem měl obavy z armády bodajících komárů. Abychom komáry tolik nelákali, svítil jsem červenou čelovkou. Nebylo mi jasné, proč Darmana červené světlo tak zneklidňuje. Brzy se ozvaly zvuky kahau, na které jsme čekali. Ale byly to docela nezvyklé zvuky, hlasitější, hřmějící. A co bylo obzvlášť divné, nejhlasitější z těch zvuků se k nám pomalu přibližoval. To kahau v noci nedělají, aby slezli ze svých spacích míst a šli vetřelému pozorovateli naproti. Možná, že jednoho ze samců zaujalo moje červené světlo, něco podobného asi v životě neviděl, a tak se šel velmi zdráhavě podívat blíž. Tentokrát už Darman nevydržel jen tak mlčky sedět a začal upozorňovat na to, že nevíme, co všechno může moje lampa přilákat. Byl tak vynervovaný, že jsem raději přepnul na bílé světlo.
Tyhle celkem banální zážitky bych dlouho v paměti neudržel. Když jsme ale později přibrali dalšího člena týmu, Eba, zaregistroval jsem, jak Darman Ebovi vypráví o tom, jak jsme se už dvakrát dostali nebezpečně blízko tvora, kterému se tu říká Si Ekor Panjang. Bere na sebe různé podoby, ale nejčastěji vypadá jako levhart s obrovským ohonem. Na svůj příchod upozorňuje nejprve tichým pískáním, ale pokud se troufalý rybář včas nevzdálí, začne jeho hlas sílit a bouřit, stromy se lámou, divoká zvířata běsní a rybář pak má co dělat, aby na poslední chvíli unikl a zachránil si holý život, aby pak o tom mohl vyprávět ostatním vesničanům.
V mangrovech rostou i záludné a nebezpečné rostliny. V ústí jedné z řek můžete vidět několik kořenovníků se žlutými listy. Domorodci z kmene Pasir sem pravidelně nosí darovat obětiny a tak na stromech obvykle visí i různé praporky a vlaječky. Víra v magickou moc zlatých mangrovů je tak silná, že když tu jedna dřevařská firma budovala překladiště, postavil se kmen Pasirů na jejich obranu, a tak tu i nadále všechny zlatolisté stromy stojí, prý už celá staletí. Zlaté mangrovy většinou netvoří žádné plody a tak jich ani nepřibývá. S botanikem Tomášem Koubkem jsme se snažili vymyslet, čím je vlastně žlutá barva jejich listů způsobená. Oproti názoru domorodců, podle kterých v těch stromech sídlí duchové předků, jsou naše představy dost přízemní - mohlo by jít buďto o mutaci nebo o virus. Tomáš navrhnul jednoduchý pokus. Vymačkat ze zlatého listu trochu šťávy a nakapat jí na poraněný zelený list jiného stromu. Tím by se v případě hypotézy o virech simuloval předpokládaný způsob přirozeného šíření nákazy pomocí brouků a plžů. Jenže to zas tak jednoduchý pokus nebyl.
Když jsem Darmanovi vyložil, co hodlám s listem zlatého mangrovu udělat, rozhovořil se o rybáři, který tu jednou v keři zlatého mangrovu uvíznul se svou lodí. Aby se z kořenů vyprostil, jeden z nich mačetou přeseknul. Od té chvíle už se nevyčůral. Měchýř se mu plnil močí, bolelo to až hrůza, ale ven z těla to zkrátka nešlo. Rybáři nezbylo než navštívit šamana, který ho nakonec zachránil, ale bylo to očividně tak silný zážitek, že ani žádný z dalších rybářů, mezi kterými se ta příhoda brzy roznesla, by už do zlatého mangrovu neseknul. A tak se ani Darmanovi navržený pokus ani trochu nelíbil. Během hledání kahau jsme sice v mangrovech našli ještě několik dalších zlatých mangrovů, ale kdykoli jsme se k takovému stromu přiblížili, Darman okamžitě zpozorněl a začal bedlivě sledovat každý můj pohyb. Trvalo to několik týdnů, než jsem v nepozorované chvilce přeci jen jednu větvičku ze zlatými listy utrhnul a nakazil jí několik stromků v okolí své chatky. Čůrat můžu.
Nevím sice ještě, jestli teď zlaté mangrovy porostou i kolem mojí chatky, ale i bez nich už je tam teď dost tajemno. Ve snu jsem se prý oženil s neviditelnou ženou, která se mnou od té doby v chatce bydlí. Když pak z poustevny na odlehlé řece Baruangin zmizel stoletý pan Kadir, kterého jsem měl ve zvyku pravidelně navštěvovat, nastěhovala se ke mě do chatky i jeho neviditelná žena Putri Kenagna, a jejich dcera Putri Bunga. Putri Kenanga je totiž starší sestrou mojí ženy. Jak se jmenuje moje žena, to vlastně ani nevím, setkávám se s ní prý jen ve snech, které zapomínám… Ať už je to jak chce, jsou ty tři ženy opravdu k nezaplacení a fungují líp, než nejlepší ochranka nebo nejmodernější kamerový systém. To je důležité, protože se mezi vesničany určitě šušká o tom, kolik musím mít jako bílý cizinec ve své chatrči schovaných peněz! Přesto se zatím mojí chatce každý zloděj raději vyhnul.
Letos už to začínalo vypadat, že pověry o neviditelných obyvatelích mojí chatky pomalu vyhasínají a přestává se o nich mluvit. Až jednou jsem podél zablácené cesty z chatrče přes mangrov do vesnice potkal tři ženy. Bylo to vůbec poprvé, co jsem tu za 10 let potkal ženu, a teď rovnou tři najednou. Jedna z nich byla starší dáma, v čistých bílých krajkových šatech s květinovým vzorem, bez muslimského šátku, s upravenými rozpuštěnými vlasy. Doprovázela ji malá holčička, taky v bílých krajkových šatech, která trhala z mangrovových keřů bílé květy, skládala je do svazečků a ty pak nechávala na zemi podél cesty. Hloub v bahně si pak prohlížela listy keřů docela pěkná mladá dívka, sportovně oblečená v kalhotkách a tričku. Usmála se na mě, jako by mě dobře znala, a já měl taky pocit, že ji znám. Zeptal jsem se té dámy, co tu hledají. Odpověděla, že trhají květy. Holčičky jsem se zeptal, jak se jmenuje, ale její odpověď jsem hned zapomněl. Ve vesnici u Darmana jsem pak vyzvídal, co to mohlo být za podivínky. Předpokládal jsem, že nějaká návštěva z města. Darmanova manželka ale trvala na tom, že by tu žádná z žen nevyšla z domu bez muslimského šátku, a taky že by žádná z nich nikdy nepřešla most, za kterým, jak všichni vědí, žijí duchové.
Zrovna v tu dobu ve vesnici vykradli jeden dům. Byla to rodina vojáka, který se právě vrátil z města. Věci měl ještě zabalené v tašce, kterou měl v noci u sebe v posteli pod nohama. Zloděj se dostal do domu i do ložnice, kde spali tři lidé včetně toho chlapa, vzal mu celou tašku a ještě stačil prohledat několik skříní a odnést i další cennosti. Takže jsem vůbec neměl radost z toho, když ke mě k chatce při hledání mlžů zabloudila dvojice rybářů, zastavili se na kus řeči, zrovna když jsem měl na stole rozložený počítač a další cenné přístroje, a zvědavě při hovoru nahlíželi dovnitř. A tak jsem zlovolně hovor stočil k těm třem ženám, podrobně a barvitě jsem jim všechno vylíčil a popsal, a jestli tedy ti rybáři nevědí, o koho jde. Rychle se rozloučili, ani nešli oklikou k mostu, raději rovnou přebrodili řeku a okamžitě zamířili k Darmanovi. Když jim to Darman potvrdil, zapřísáhli se, že už nikdy do těch míst rybařit nepůjdou. Dost mě to uklidnilo. Když jsme pak ale šli do přístavu společně s Darmanovým synem Muslimem, který nás tou dobou na lodi doprovázel, trochu neuváženě jsem Muslimovi ukázal hromádku bílých květů, které tu nechala Putri Bunga (což mimochodem v překladu znamená Květinová princezna). Už nikdy víc s námi Muslim na loď nesednul. A tak už radši o té návštěvě dalším vesničanům neříkám.
Nakonec jsem i já poznal, že pověry není radno ignorovat. Domorodci z kmene Pasirů nesmí do mangrovu vstoupit s nepřikrytou sklenicí s kávou, tím by rozhněvali duchy. Protože v chatce nemám elektřinu, ohříval jsem si kafe ve vesnici u Darmana a ve sklenici jsem ho přes mangrov nosil domů. Mám ale nízký tlak, a tak se mi jednoho dne s tou sklenicí v ruce na zlomek sekundy zamotala hlava. Zavrávoral jsem a už jsem byl na zemi, sklenice na střepy a ruka rozřezaná. Skončil jsem se 17 stehy a rána se mi hojila pomalu a bolestivě po šest týdnů. Když mě pak rybáři potkávali na hrázi cestou do přístavu s rukou v obvazech, neodpustili si jedovatou poznámku, že to mám za to svoje věčné rouhání!